‎? PROOOOOČ ? – dokumentační text o demostory [ s p o i l e r s ]

26 Mar, 2024

abstrak/ct..

[cz] demo story proklatých věcí je textovým „materiálem“ a dlouhodobým experimentem ve formě internetového příběhu. je pro mě prostorem kde zkoumám vyprávění ve všech jeho možných aspektech – definice a parametry knihy, různé formy a média storytellingu, metody psaní a vztah autora k textu jako takový. příběh pracuje s kompoziční, dějovou, jazykovou a typografickou proměnlivostí. dekonstruuje a redesignuje si jazyk, vytváří vlastní gramatiku, pracuje s nelinearitou, vědomou nedokončeností, nedokonalostí a nedočitelností. a to proto, abych zjistila, jak psát co nejupřímněji. příběh je rozhodnutím – psát věci tak jak jsou a tak jak je má člověk rád. inspirací literaturou pro teenagery, deníkovými romány, internetovými fóry, blogy a automatickým psaním vzniká jakási „parodie“ na knihu. a to na příkladu demonstračního vyprávění o kamarádství, vzdělávacím systému, psychickém zdraví, hledání domova, utíkání do divočiny a zařazování se do systému společnosti 👀 klíčová slova: – příběh\ – storytelling\ – literatura\ – hypertext\ – experiment\ – demo\ – slang\ – jazyk\ – vzdělávání\ – disociace\ – psychické zdraví [en] demo story of the damn things is a text “material“ and a long-term experiment in a form of an internet story. for me, it's a space to explore a narrative in all its possible aspects – definitions and standards of a book, different forms and media of storytelling, writing methods and the author's relationship to the text itself. the story works with a timeline, plot, linguistic and typographic variability. it deconstructs and redesigns language, creates its own grammar, works with nonlinearity, conscious incompleteness, imperfection and unreadability. and it does this to figure out how to write as honestly as possible. the story is a decision – to write things as they are and as one likes them. by taking inspiration in teen literature, diary novels, internet forums, blogs and automatic writing, a kind of "parody" of the book is created. and it does so by the demontration narrative about friendship, educational system, mental health, searching for a home, escaping into the wild and fitting into the social system 👀 key words: – story\ – storytelling\ – literature\ – hypertext\ – experiment\ – demo\ – slang\ – language\ – education\ – dissociation\ – mental health

(KONTEXT, úvod)

proč nepíšu

tato práce nevzniká příliš náhodou. zatimco si behem zivota rozepisuju několik příběhů, kupuju si kurzy profesionalniho a kreativního psaní, jezdím na přednášky od nakladatelu, snažím se kamarádit s lidmi kteri nějaké knihy vydali a hlasim se na studium češtiny, začíná se ve mně probouzet pocit, že něco není v pořádku, a že mi něco nesmirně vadí. a je to nejspíš to, že z celého procesu psaní začínám mít pocit, že nejde až tak moc o psaní. začínám se dozvídat jak zaujmout čtenáře, jak jí vtáhnout do děje a udržet jejich pozornost, že je důležité vydávat knihy pravidlě aby se neztratila kontinuita a jméno autora bylo na scéně stále aktuální a knihy se prodávali. učím se strategie,zjistuju že si musím budovat a tvarovat osobnost autora a prezentovat věci poutavě stravitelně a přístupně tak aby šli naproti čtenáři a on mohl knihy hltat. a přesto že odměna z výsledného prodeje je pro samotneho spisovatele minimální. že je to řemeslo, a busines a hra s velkými pravidly který často ani nejsou řečený.. a to je samozřejmost.. a má to určitě svoje výhody i nevýhody.... ale popravdě.. ty věci, který jsem napsala propiskou do sešitu když mi bylo třináct mě bavili o moc víc než to když si ted představuju jak se snažím pochopit pravidla soutěže a HRY kterou se mám snažit vyhrát. protože mi to nepřijde moc upřímný.. já bych chtěla bejt proste já, a tenhle svět mi v tom dává trochu skepsi. nevyznám se v tom, a přijde mi matoucí asi právě to, když vznikají oficiální struktury s různnými interními souvislostmi a parametry a nároky, a že se potom například vydávají art brut díla nebo se vystavují v galeriích kde josu vnimane jako velmi respektované a inspirativní věci.a že ve výsledku ty lidé který jsou uznávaní občas ani žádné strategie neměli... a že potom dubuffet třeba už dávno píše že „podstata kultury je pochybná a dočasná[^1]“ A ty potom teda vubec nevíš co je tvoje práce zač.. a jestli je mezi tím někde prostor pro to dělat veci ktere mas prostě rád po dalších úvahách o psaní tedy docházím k tomu, že psaní nenávidím. nelíbí se mi tyto věci^..

proč (teda vůbec) píšu

Avšak. A tohle byl možná právě začátek demonstračního příběhu, když jsem se jednou necítila dobře a někdo mi řekl že prý pomáhá si myšlenky napsat, a tak jsem si je napsala. a texty jako takový vznikali spíš mimochodem. trpěla jsem sebe- cenzurováním, nechtěla jsem mluvit před ostatními a špatně se mi formulovali věty, a ve výsledku jsem už ani nechtěla nic tvořit protože jsem se měla strach z ostatních a ze školy. a to i když ostatním se moje práce líbili, já sama jsem začínala mít pocit, že byli čím dál víc nepravdivý, zkostnatělý a plochý a hrozne blbý.... ve svem atelieru jsem se potom dostala k ruznym nekonvencnim interpretacím věcí, k mnohem většímu spektru názorů na věci které mi byli vždy předkládány jako ty jediné správné. a podle me až tak moc nezáleží na tom jestli jde o designování softwaru, navrhovani zahrad a lesu ktery skutečně fungujou, jamovani, šití oblečení nebo navržení toho jak se budeme vzdělávat abychom se z toho nezbláznili. jde asi, teda pro mě, o přesvědčení, přístup k aktivitám co člověk dělá nebo má touhu dělat, přístup k sobě, a uvědomování si souvislostí světa ve kterém žiju. a taky portože mi malou naději dávalo to když jsem se začala dozvídat o něčem nazvatelné možná jako kontrakultura nebo underground. i když myslím.. že význam tohoto může být něčím taky trochu rozvyklaný, a to že věci co kontrakulturou byli dřív už dneska můžou bejt mainstreamem a novou „normou“, jako třeba to žee institucionální kritika už je taky umělecký žánr, a tak je prostě toto celé pořád nějak trochu zamotané do sebe.. mně ale nejde vůbec moc o historii ale spíš o ten princip samotnej, a svobodu se odpoutávat, a hlavně o to, že to všude ve světě teda možná nemusí stále fungovat tak že vás někdo hodnotí zvrchu a určije vaši hodnotu a jestli vás vezme do tohoto klubu k dalším abyste mohli být šťastní a mít dobrý pocit ze sebe a z věcí které děláte.... motivaci dělat věci jsem tedy ztratila, nebo.. jsem ztrácela. a čím víc se to dělo, , tim vic mam motivace delat spíš experimenty tak abych zjistila jestli jde vubec nekam pokracovat dal..

experimentální ne/cíle

cílem projektu tedy není vydat knihu, a taky to není jenom PŘÍBĚH, je to PSANÍ, i se vším tímto okolo: –> demostory je **experimentem na sobě**.. jestli je možné se odpoutávat z koloběhu HRY. autenticky sdelovat veci beze strachu a jestli je možne si psanim pomoct a taky jestli je možný mít z psaní radost (no-fear no-expectation no-edit no-book no- sense no-finish just-existing demo-story) –> je **experimentem na ostatních** – sledovat jak lidé takový text vnímají, jak je čtený a jak ho různí lidé dokážou různě interpretovat –> je **experimentem s jazykem** - jak jazyk co nejsvobodneji redesignovat tak aby odpovídal obsahu sdeleni, mít srandu z toho používat slang a hrát si s ním –> **experimentem s definicí knihy a vyprávění** – a zkoumat kam až jde zajít s literárními formáty, hledat možnosti kde a jak příběh zprostředkovávat dalším lidem –> **experimentem s technologií** – a hraní si s technologií a hledání způsobů jak takový text vytvořit

tldr: co je touto bakalářskou prací…

je trochu těžká otázka jelikož samotná povaha a cíl práce je pracovat s tématem označování, relativitou a subjektivitou, nemožnosti najít jednu absolutní pravdu. z praktického hlediska je projekt ale SOUBOREM TEXTU, je textovým "materiálem" v podobě internetového příběhu. z povahy věci projekt ovšem nemá jeden separátní výstup, je spíše dlouhodobým zkoumáním. výstupem bakalářské práce je tedy webová stránka která shromažďuje vše co jsem v rámci této své aktivity za studium na favu vytvořila, ať už jsou věci „dobré“ anebo ne. stránka je takovou databází, úložištěm a rozcestníkem pro jednotlivé verze a menší výstupy vycházející ze zmíněných experimentů, včetně tohoto textu

další lidé

vím že žiji na konkrétním kontinentu a v nějaké zemi, která prochází nejakou historickou etapou, moje zeme ma nejakou kulturu a politiku, mluvím urcitymi jazyky a mám nějakou rodinu a prátele, studuji na favu a studiji v mém ateliéru. A jelikož si tedy uvědomuji, že nežiji ve vákuu a tím pádem ani demo-story nevnikl ve vákuu, a sama jsem článkem něčeho ještě většího jako dalších lidí a dalších kruhů, prostorů a společnosti[^2], chtěla bych říct pár lidí kteří ovlivnili tuto práci k tomu jak ted vypadá. Také si samozrějmě vědomě uvědomuji vědomí toho, že psaní takovýmto způsobem, práce s textem, analýza jazyka, literární experimenty, výsledky me prace nebo samotná vizuální stránka projektu ke ktere dochazim – nejsou vubec nic neobvykleho. nesnažím se o žádnou revoluci na literárním poli a neočekám žádný převrat haha, to není mým cílem ani zdaleka. právě věřím že takový přístup k textu který se mi líbí je naopak něco velmi historického a dejinneho a primitivniho, něco před velkým „zkulturnenim“ ale spíš ve smyslu „zoficiálnění“ , a myslím možná zoficialneni psani obecne a i sebe jako člověka a individua). jsou tu všelijaké osoby kteří jsou do mé práce zahrnuti velmi vědomě a silně, ale i plíživě, podvedome a intuitivně, osoby které se pohybují v uměleckých a psacích kruzích, a i lidi kteří se věnují úplně jiným věcem a sdílí hlavně energii a přesvědčení. bylo to překvapivě hodně fotografů, hodně hodně moc náhodných anonymních lidí nebo skupin, a lidi které znám já, a taky více veřejně známý lidé. ale podstatné je to že nikomu z nich právě vůbec nejde přiřadit větší nebo menší vliv na mou práci. jako například (nechronologicky): –> **jan svoboda** – myslím člověka co fotil. Hlavně to není fotograf! a to je důležité. a k fotce přistupoval hodně konceptualně a analiticky – fotky nejsou bránami do novýho světa, ale jsou to plochy. fotí zrcadlo který nic neodráží, nebo rám ve kterým nic není - fotí prázdno. focení je jako zenový cvičení, arteterapie nebo až nerealizovaná sebevražda, je velmi melancholický a jeho fotky jsou smutné. nepovedených fotek se nezbavuje, ale recykluje je a transformuje je dál a dál, přefocuje je jako roztrhaný papíry, že jsou přece taky pořád součástí! Fotku analyzuje jako artefakt i médium – podepisuje ji modrým perem a přiznává že je to hmota.. nechává tady stopy po lepící pásce, píše datumy a věnování. fotky nesmej bejt vystavený pod sklem!! a na fotkách se repetitivně opakují stále stejný primitivní a banální předměty. je to princip „NEFOTOGRAFIE“ [^3] . –> **michal kalhous** – který si přál schválně zůstat amatérem a primitivem, fotit prostě to co chce a to co cejtí. s vědomím autorské svobody a možností se rozhodnout jestli ve fotkách nechávat to co ostatní považujou za chyby. Právě ta svoboda chyby neodstranitttt ⟶ chyby jsou ta pravda. přijímá je a ví proč tam jsou, obsahují něco důležitějšího než jsou pravidla. fotit jen to co člověk chce a to co cítí a mít z toho čistou primitivní radost (kterou taky hledám). není to koncept jako spíš intuice.[^4]

–> **moje sestra** – jejíž textový zprávy je někdy těžký rozklíčovat a když jsem se jí zeptala co jako myslí že nejde pochopit co píše tak mi rekla ze je to její styl a že jsem jen nekulturni –> **antony burgess** – protože si pro mechanicky pomeranč vymyslel vlastní jazyk Nadsat jako slangovou a argotovou mluvu poulicnich teenagerskych gangů, a kterej byl dost rafinovanej[^5] a kde je taky velmi zajimave to jak tato kniha musela byt překladana. a taky že napsal že „Člověk si musí uvědomit, že jde o mluvenou řeč, takže by měla být ortograficky poněkud neučitá. Ale domnívám se, že v současné podobě už její pravopisná podoba vyhovuje“ (což bylo ty jo asi před osmdesáti lety a mně už to tak o současným jazyce moc nepřijde, ale poprvy mě to donutilo přemyslet o gramatice) –> **buddhistická teorie** – i když v buddhismu nic jako slovo buddhismus neexistuje, je to asi jediny zpusob mysleni diky kterému mi konecne nektere veci zapadli do sobe. a taky jako jedina teorie mi trochu zvládla priblizit otázku co to je pravda (tím že pravda není nic protože relativní věci a proměňující se věci a to je dále dlouhé vysvětlit..) –> **neznámý lidé na internetu** – a protože internet je pro me skěle zajimavy misto z nekolika duvodu: tím že je rychlý tak tu muze jazyk proudit mnohem rychleji nez tistene veci a propojuje se vice socialnich skupin se svymi vlastnimi druhy jazyka (se mi zdá) a je v tomto ohledu mozna o neco vice demokratický. a protože je to spis komunikacni nastroj, lidi nemaji moc tendenci vypisovat beletristicky dila s archaickyma spojkama. a casto chteji mit taky srandu – je tu tedy hodně podprahove a až trochu lidově velmi kreativnich veci, a zpusobu jak neco vyjadrovat textem, typografii a grafikou, ať už to jsou memy nebo nejaká taková chatovací kultura a uplně nová sada slov a jazykovych kodu ktery se prizpusobili tomuhle prostredi

–> **blogeři a fanfikce** – a takový platformy jako třeba byl wattpad, někdo by to mohl nazvat jako trash platforma ale mně to přijde v tohmle právě jako moc zajímavý prostředí třeba z toho důvodu že to není zatížený žádnou moc konkrétní profesionalitou, ty lidi to dělali extra ze své vlastní vůle, doplňují navazují a modifikují nějakou vlastní realitu (jako třeba fanfikce o kapelách), dělají to pro vlastní komunitu kterou to zajímá a mají z toho radost, komentují si to a dávají si zpětnou vazbu navzájem[^6]. –> **hraci videoher** – což je podle mě ještě o neco vic specifičtější podskupina, a jelikož predevsim v boji je velmi důležitým aspektem rychlost a bystrost a hlavne rychlost komunikace, a je to uplně skvěle přívětivý prostředí pro redesign komunikacnich kodu a vyjadrovani emoci pomoci klávesnice, a videohry samotný možná protože disponují mnohem víc zajímavýma prostředkama jak předávat informace o narativu –> **jack kerouac** – v jehoz textech jsem se začala cítit trochu smysluplně, co popisoval až podezřele hodně podobných myšlenek a psal hodně věcí jako všechno o buddhismu a o dekadentech, a to že „chtěl jsem bejt celý svoje mládí něčím jako literárním podnikatelem“, ale že „až budu na smrtelné posteli, asi budu vzpomínat na tenhle den u potoka, a ne na den kdy MGM koupilo moji knížku“, že „děti se nikomu nepřizpůsobují – ta dětská prostota toho, že si jen tak šťastně žijete v lesích a nepřizpůsobujete se ničí představě o tom, co dělat, co se má dělat“ a taky že máš psát pro svou radost, to co chceš, a pro sebe, bez literárních, syntaktickejch a gramatickejch zábran, a milovat svůj život[^7] [^8] [^9] –> **william seward burroughs** – o kterém někdo napsal že je to chirurg románu ha. možná spíš řezník. jehož knizky musíte číst v transu, a když je v tranzu nectete tak vas do nej dostavaji, aby jste je cetli spravne. ktery jsou jen rozřezany a zamichany, teda asi(?), pribehy a vety, a vam muze dojit o cem to je az kdyz přečtete celou serii knih.[^10] –> **děti na kurzech** – které jsem vedla a kde mi chodili ukazovat co nakteslili nebo napsali a meli z toho uprimnou radost což mi pripadalo v tu dobu neuveritelny a obdivovala jsem to –> **albert camus** – protože popsal spoustu veci který se mi deli a o kterym věřim že ve svejch knihách popisoval absurdnem nejakou formu derealizace a kterej myslim že taky hodně ovlivnil obsah demonstračního příběhu [^11] [^12] –> **matěj kolář** – který byl mým učitelem videa na střední a který učil tak že studenti měli radost z toho dělat to co dělají a mohli jsme dělat co chceme a jak chceme protože máme nápad který je pro nás důležitý. a taky, když jednou přišel do třídy a naschvál řekl: Budeme ! Psát ! T E S T, tak nám nadiktoval otázky jako: Co se mi na těchto hodinách líbí? Co se mi na hodinách nelíbí? Co už bych nikdy nechtěl ve video tvorbě dělat? Co bych strašně moc chtěl ve video tvorbě dělat?.. A potom jsme měli cvičení kdy jsme měli několik minut automaticky psát, a to bylo poprvý co jsem něco takovýho potkala –> **lidé od koní** – a konkrétně horsemanship neboli přirozená komunikace s koňmi, protože me jeho nekolikalety uceni a snaha o něj fakt dobře naučili že lidkej jazyk je tak strašně nicotnej usek mezi-bytostní komunikace kterej je nepřesnej relativni a extra limitovanej psychologií, druhovostí, na kody kterym ani ostatni ve výsledku nemusi nerozumet...[^13] [^14] a i když se to může zdát jako extrémně odlisná aktivita od tématu tehle bakalářské práce, já myslím že koně jsou úplně to samý téma, akorát na vyším levelu, je to komunikace v ještě moc čistější podobě, nejen bez zatížení nějakych formálních standardů a vnějších očekávání, tady je to navíc i bez zatížení samotnejch slov –> **grafiťáci** – protože si píšou a kreslí hezky kde chtějí a co chtějí a moc neřeší ale myslím že je toho mnohem víc, a další další lidi, až je to možná i docela nevyjmenovatený.. jak je vidět, měla jsem ráda kontrakulturu 60. let, beat generation, dřív se mi líbili 60. léta v česku jako jiří kolář, konkretistická poezie, jíří koller, některé konceptuální a semiotické věci odkazující sami na sebe. absurdní divadlo, amatérská typografie a grafický design amatérů, existenciální literatura, líbili se mi principy z dějin umění které se zdáli jako antisystémové, fluxové návody a dopisy. později ale vzpomínám spíš na knihy pro teenagery co jsem četla když mi bylo patnáct, alt-literatura, pak se mi líbilo internetové umění, art brut a primitivismus, knihy od lidí kteří nebyli spisovatelé ale něco zažili tak o tom napsali, hypertextové literatura, a teď mě asi prostě baví číst příběhy lidí na internetu bez toho aniž by tím chtěli dosáhnout nějakého úspěchu

DEMO(NSTRAČNÍ) PŘÍBĚH

příběhy jsou stejně fake --filozofie demonstračního příběhu.

hlavní věcí, kterou chci tady poznamenat, je to, že nechci příběhama vytvářet nový světy. to je mým hlavním necílem. stejně tak jako například jan svoboda, přistupuje k fotografii, ani já se nesnažím slovy vytvořit bránu nekam jinak. jde mi o psaní jako takový, jde mi o ten záznam toho momentu, a pocit když si další ráno čteš něco cos napsal noc předtím, podíváš se na to „zezdálky“ a úplně fyzicky cejtíš to jak se ti při tom začnou myšlenky urovnávat, jde mi o to popisovat věci co má člověk rád a kterých si vážíš a i ty který ho žerou a který nenávidí, a mít radost když vidí popsanej papír věcma který by sis sám chtěl přečíst. a můžu si je přečíst, i když je napíšu sama. demonstrační příběh jako takovej neexistuje, takováhle brána do jiného světa asi neexistuje. to prostě nejde, ne tímhle stylem. i když jsem v minulosti přečetla spoustu knih a koukala jsem na spoustu obrazů, filmů, hrála jsem videohry, vždycky jsem nakonec došla k tomu že to kam se dostávám je jen nejakej prostor mojí mysli a rozšíření mé paměti, je to jen moje vnímání, není to nic jinýho. Demonstrační Příběh Je prostě !FAKE! a aby nedošlo k omylu, přesně to si myslím taky o našem více objektivním světě okolo, nebo spíš o snahy o jeho objektivní interpretace. rezignuju na hledání pravdy když to není možný. každej je jinej takže z toho co jsem zatím objevila, tim nejpravdivejsim způsobem jak neco vyprávět je tedy jen to napsat věci tak jak se dějou ve skutečnosti, bez velmi záměrného konstruování a komplexnosti příběhu, s obsahem všech banalit a nezajímavejch věcí, s obsahem všech chyb a trapností, omezenou možností věci vymazat a smiřovat se s nima tak jak jsou. na kontrolu nad dalšími věcmi rezignuju – nezajímá mě jestli je v ději přímá návaznost, jestli postava změní nečekaně jméno uprostřed příběhu, jestli čísla kapitol odpovídají skutečnýmu pořadí nebo jestli se postavy chovají nesouvisle a nelogicky. hlavním cílem je psát věci tak jak jsou aktuálně a subjektivně, a je takovou satirou na knihy který se snaží o opak. Protože věřím že tohle se děje i ve skutečnosti – všechna ta hmota i myšlenky a další míň viditelný věci se neustále modifikujou, shlukujou se nebo se rozpadají a jejich pojmenování se mění, taky nad tím nemáš kontrolu. proto je příběh nazván demonstračním, a přála bych si aby taky vždy zůstal jen demonstračním, jako skica, to je vlastně dobré označení, že je to SKICA PŘÍBĚHU, proto moje prace není jedním separátním jasně pevně ohraničeným výstupem– ale pracuju s verzemi, verim že z podstaty textu příběh nemůže být nikdy absolutně dokončený, razantně ohraničšný a nemá začátek ani konec – jeho čtení je způsobeno pouze rozhodnutím čtenáře a skládáním mozaikovitých částí v jeho hlavě. jde číst odzačátku, odstředu, odkonce, a pokaždé z toho vznikne trochu něco jiného, stejně jako když několik lidí sedí kolem stolu a dívají se na nádobu, a někdo vidí její zaoblený povrch a je to tedy miska, druhý vidí z druhé strany ucho a je to tedy hrnek, a třetí vidí zepředu reklamní potisk a je to tedy třeba „pronájem a servis zdvihové techniky ostrava“ hlavní věcí, kterou v demonstračním příběhu dělám je tedy to, že se ho snažím co nejvíce připodobnit životu, má to být metaforou na život a na ty věci které se v něm dějí, ať už to zní sebevíc klišé a cringe. ale právě.. „klišé jsou banální a banality jsou pravda“[^15]

o čem to je (obsah) - FABULE

obsah demonstračního příběhu je jednoduchý –> na kluka je vyvíjen z okolí takový tlak až se zabije. Detailněji je příběh ale o trošku více strukturovanější.. pro přehlednost by se dal rozložit do tří hlavních momentů: 1. cíl hlavního hrdiny zezačátku není zadn\y, jeho cíl je žít, protože je malý hoch (martin) a žít je jeho přirozenost a povaha. pasáže jsou banální, jsou radostné popisy primitivních veci a popisu ditete který jezdí na kole, leze po stromě a hraje hry. 2. postupně se zacinaji vynorovat obavy a strachy ktere stale graduji, ze společnosti okolo, ze školy, z ambicioznosti a soutezivosti. jeden jeho přítel mu vysvětluje veci z optimistické stránky, ten druhý z té pesimistické. martin se snaží věci okolo pochopit a konat pouze správné věci k čemuž byl vychován, ale nedaří se mu to protože mu jsou zámerne předkládány názory které se vylučují navzájem. dochází tedy k tomu že je špatný člověk a pro snesitelnost situace se sebepoškozuje. jeho cíl je teď najít pravdu – pochopit okolí a najít v něm správnost, aby mohl pokračovat dál. 3. postupně ale dochazi k tomu že pravda neexistuje: jeho mysl se začne distancovat a on zacne verit ze zije pouze v knize protože pravdivé a skutecne neni nic okolo ani on sám. dela vše pro to, aby dosahl svého dalšího cíle: z nepravdivé knihy se dostat ven. oslovuje čtenáře a žádá ho aby příběh zničil nebo přestal číst a tím pádem příběh přestal ve vasi hlave vznikat. A pokud cist přestanete, skutečně ho tím zachráníte. A pokud příběh budete cist dal a dal, jednoho dne se dostanete k části, kdy skoci ze skály a zachrání se svým vlastním způsobem. konec je tedy velmi šťastný: martin dosáhl toho čeho chtěl a je v nebi. a konec je extrémně tragický: že lidi fakt musej dělat tohle aby se zachránili

kdo jsou postavy demonstračního příběhu

**Martin** – je nejvice popisovaným člověkem pribehu a je člověk, kluk, krerý mění svoje jména – pokaždé když se přesune na jinou školu, změní jméno a identitu, aby mohl být nekym jinym. je NAIVNÍ a milý cute hoch zaroven necim vtipny, neváží si sebe, a nenávidí se. je to ztelesnená neurčitost, neurotický a sebevražedný, co radši chodí dvacet kilometrů denně, utíká na skálu a leží ztracený pod stromy (ačkoli, OVŠEM: ! interní spoiler ! – jeho oficiální jméno „MARTIN“ – je random nálepka před nasím aťákem, nikdo z nás neví kdo martin je, ale v našem atelieru se jeho jméno zminuje skoro každý den, je to neviditelná postava která nic neznamená, nikdo neví jeho minulost a je to nejaka predstava ktera ale dava extra smysl v kontextu celeho naseho prostoru a deni v nem, je to nejake heslo a kód který má hluboky smysl v naší komunikaci ale nedava smysl navenek vubec nikomu. takže martin je příklad toho jak to je vlastně se všemi ostatními existujícími slovy, akorát nekterý jsou misto kolektivu cca dvaceti lidi rozvinuty třeba na národ deseti milionu lidí.) **Adam** – je volnomyšlenkářskej a velmi svědomitej kamarád, je oprimistickej, spontánně stříhající vlasy a dělající dredy, schopen tancovat na ulici a sypat drobáky pouličním kytarystům, s inteligencí buddhistického vševidoucího mnicha schopen přijet ve tři ráno když něco potřebujete **David** – je takovej velmi elegantní a tajemnej a sofistikovanej a ve skrytu pěkná kurva co se jen snaží z nějakýho důvodu kterej nikdo nezná, dohnat martina k tomu aby se zabil. může to být jakoby ztelesnení deprese nebo jak to říct, a záludný je že jeho pesimistický názory a jeho strana pravdy má ale ve skutečnosti taky velmi propracovanej názorovej systém **Lucie** – je jediná dívčí hrdinka celého příběhu, A ač by se mohlo zdát že pojetí jediný holčičí postavy je hodně nefeministický způsob smýšlení, právě ještě navíc s jejím poměrně dost stereotypním vykreslením, vášni k makeupu, šatům, tancování v klubech a hyper popu, a k její převazne nekomplikovaný osobnosti až bimbo girl – ve skutečnosti je to jediná z postav která má skutečně ráda sama sebe radostnym naivnim holčičkovským zpusobem kterej je ostatním hrdinům konstantně odepíranej. Ve skutečnosti a ve skrytu je na hodně podobné vlně jako všichni ostatní, trpí traumaty a skrývá extrímní nenávist k jídlu a k vlastnímu tělu, ovšem narozdíl od ostatních je schopná se s tím vypořádávat a nenechat si vzít právě svobodu v tom kým je, nenechat se jimi sežrat a být šťastná tak jak je. lucie disponuje schopností „už nepřemýšlet“ a žít věci tak jak jsou a přijímat je, že je možná až zrealizováním camusové ne-sebevraždy. Martin Lucii ve skutečnosti obdivuje a miluje protože není schopen dosáhnout toho co je ona. a možná bych i řekla, že tenhle příběh tří kluků je spíš začátek příběhu o ní samotný, že demo-story je takový preguel k tomu co se stane s lucií potom co ji vytrigruje ze se martin zabije

role pisatele a grafika a sazeče (a taky proč text není jednoznačný)

ačkoli jednu asi poměrně jasne definovanou dejovou linku ja ve sve hlave mam, stejne si myslim že demo-příběh není „vyprávěním“ ale spíš „dějem“, nebo sérií více dějů, bez nutnosti a samozřejmosti že ctenar dojde k zapletce nebo hlavní pointě na sto procent. je to spíš dej porad o tom samym co jen graduje. díky tomu ze demo- story není vice mene chronologický a existuje i se všemi nejasnostmi a nesouvislostmi v ději a občas není návazný, člověku se skládají spíše obrazy a motivy co se repetitivne opakuji po cele šíři textu a z těch se až zpetne sklada povedomi o příběhu za temi všemi výlevy, hádkami, popisy, mumláním a uvahami co postavy dělaji. takže taková koláž motivů.. ani v zivote se vzdy nedeje hlavni zápletka a více nudných a banálních dní může být ve vysledku mnohem víc než tech který „stojí za to“ o nich někomu vyprávět. a demo-story je jako vypis mimochodem- poznamek postav z jejich zivotu. nema tu jit o primy sdelovani informaci ani to nema byt produkt přístupné zabavy, jde o citeni, vibe a nejaky intuitivni napojeni. čtení sdělení demostory a jeho pointy je taky do textu propleteno takovým způsobem, aby obsah nešel oddelit od formy jakou je napsaný. verim ze clovek uciti pocit/téma/napeti nejlip tak kdyz cte poznamky nekoho kdo takovy napeti sam proziva a napise je primo v napjatym stavu. jako třeba komix Vrána [James O'Barr] nebo kniha ten den jsem se rozhodl zemrit[Jonathan Destin][^16] ktera je skvela a prave predava tu podstatnou vec i prave tim ze knihu pise svým stylem primo konkretni kluk ktery se o sebevrazdu pokusil. razím tedy techniku, například: predavani zmatenosti cloveka –> tim ze napise zmatenej text –> kterej se taky čte zmateně –> a vyvola ve ctenari stejnou zmatenost přímo. zároven, v tomhle v procesu může být spisovatel sám sobě grafik, sazeč nebo kódér. není tu nikdo další kdo by mel rukopis povýšit a legitimizovat editací, upravou typografie, sazbou a grafikou (připadne taky s nutnosti si dovolit „dobrě uznávaného“ grafika). Sám „rukopis“ tímhle vším už je.

ten den jsem se rozhodl zemřít – recenze [databáze knih]

chtěla bych tedy hlavní témata a děje demo-story využít přímo jako příklady a uvedu je spíše jako zdůvodnění toho, proč pribeh vypadá tak jak vypadá a jak se samotný obsah propisuje do formy jakou je příběh vytvořen:

struktura demonstračního příběhu — SYŽET

když jsem začínala demonstrační příběh psát, modifikovani struktury textu bylo mým prvním experimentem. mym cilem bylo vytvořit text, který nepůjde označit jako žádný **literární druh** – nebude to ani próza ani poezie ani drama. A bude to zároveň všechno najednou. chtela jsem si udelat srandu, protože mi definice literárních druhů přijdou že někdy uplne postradaji pointu hah.. nebo teda.. spíš nároky na ně jsou bez pointy.. protože třeba, kdyz se vám v příběhu opakují pořád ty slejný slova, je to jakoby nedostatatek slovní zásoby. a když se vám opakují v básni, je to najednou anafora a epifora. A tak... a řekla bych, že toto^ se mi do jisté míry povedlo, protože každý čtenář četl text jiným způsobem- někdo to nazýval jako spoustu malych příběhů, někdo to četl jako jeden velký celek, nekomu pribeh pripadal jako scenar a rozhovor a nekomu prostě jako blog. demo-story je slátanina a KOLÁŽ všeho, nekdy odpovida definicim neceho a nekdy neceho jineho, podle toho co postavy zrovna delají, jakou má pasáž atmosféru nebo rytmus jednotlivé části nenazývám kapitolami, ale ZÁZNAMY. něco mezi deníkovou zápiskovou strukturou teenagerských knih, jako například Kdo chytá v žitě [Jerome David Salinger], Ten kdo stojí v koutě [Stephen Chbosky], wattpadovými fanfikcemi, blogovými příspěvky nebo vlákny a posty na fórech jako je třeba reddit. příběh popisuje život tří mladých kamarádů – **vypraveci** jsou tedy tři kamarádi. a vypravi to vsichni: je to spíš rozhovorový a scénařový způsob, protože tím že clovek vynechává takové ty popisové části „on řekl“ atd.. je vic prostoru popisovat veci rovnou a neuvrhava to ctenaře do pozice kdy se na ty postavy diva jako pozorovatel ze zdálky ale je tak nejak víc mezi nima (tedy já mám asi takový pocit..). Je to v ich- forme i v er-forme protože, se snažím právě vyhnout tomu vyprávět jenom z jednoho úhlu pohledu, a nechci si mezi nima vybírat, používám formy tedy obě, pohledy postav se střídají, situace interpretují rozdílně A JSEM RAZANTNĚ PROTI VŠEVIDOUCÍMU VYPRAVĚČI (ten kterej ví všechno a popisuje zvrchu) **čas**: Demo-story je přesně od doby kdy kluci začnou chodit do školy až do doby kdy přestanou – sekvence dlouhá zhruba 18/20 let(ty jo to je hodně). ctenar ale nikdy moc neví v jakem presne obdobi se nachazi. tyto události mu sou předkládané spíš jako vzpomínky které se vracejí pořád dokola, neco jako nevyřešenej problém co se pořád propisuje do současnosti a už nevíš co je skutečnost, nepříjemné vzpomínky a výčitky se co se připomínají a navracejí po celý život. proto je někdy pribeh vypraveny v současnosti, někdy v minulosti, teoreticky možná i v budoucnosti, čas je nesourodej. a nesourodost se odráží i v **kompozici** demonstračního příběhu, coz je další extrémně zajímavé téma. jako i u ostatních věcí, bavi me to dekonstruovat, vyuzivam nelinearitu a vkládám zmatenost... nedokazu říct jednu kompozici kterou používám, teda vlastně dokážu ale tím že jsou to kompozice jakoby všechny střídající se v různých úsecích tak je to nazváno jako „mozaikovitá“

disociace a al lit er a ti on ef f e ct

v literární teorii existuje něco jako „**fabule**“ a „**syžet**“. fabule jako „chronologický sled dějových událostí[^17]“, neboliiii.. celý fiktivní svět(ten o kterym jsem pred chvili řekla ze neexistuje..), raw informace o kterých vyprávíme. v tomhle světě se děje spoustu věcí, samozřejmě podle jeho žánru. Ale například, mezitím co se postavy snaží dopadnout sériového vraha, pravděpodovně také někde bydlí, musí spát, pít, mýt nádobí, a po vstaní z postele se oblíknou (předpokládám). Ovšem syžet, jako reprezentace dějových událostí[^18] neboli, jakým způsobem informace o příběhu poskládáme a předáme čtenáři.- a tady se taky deji jenom vybrane casti z originalniho sveta. A zbytek jako čtenáři budto pochopíme automaticky (jako například že člověk potřebuje k životu pít) nebo ho ani vedet nechceme protože je nudny, a nebo si věci domýšlíme (například při otevřeném konci). (podobně jako třeba v knize červená tráva [Boris Vian] -- že dokud ti nekdo neřekne že, je ta trava červená, v našich hlavách se automaticky vyjeví zeleně. A to se jmenuje myslím v sociologii Teorie Rámování) a to je něco, co mi přijde fascinující a něco,o čemž jsem přesvědčená že funguje i normálně ve světě a ne jenom v knižním světě. z jedné strany proto, že mám velmi často pocit že žiju knize nebo ve filmu a tyhle pocity se mi nedaří dát kompletně pryč. druhej důvod taky je, že se oba tyto literarni termíny totiž až podezřele moc poddobají „budhistickým“ pohledům na okolí, a ostatně i těm psychologickým, nebo (antiesencialistickým?) a to, že nejsme schopni spatřit pravdu ale jen uspořádání informací proměnujících se jevů nebo naše vnímání a martin si tenhle rozměr jeho sveta jako jeden z mála postav uvědomuje.. v knize trpí derealizací a depersonalizací a popisuje jak jsou tyhel věci cítit [psychologické téma taky s obecnejším názvem disociace: kdy se někdo odloučuje od fyzickejch a emocionálních prožitků a ztrácí kontakt s realitou a velmi nepříjemný pocit na který neexistuje lék[^19]]. martin nám také říká jak se v důsledku toho rodí myšlenky na sebepoškozování, povídá o jeho realizování, popisuje fáze kdy se snaží přestat i pak znovu začíná, a jak o tom sám přemýšlí. detailně představuje jak tento proces funguje prakticky fyzicky, tak i v hlavě. jak funguje začarovaný kruh a jak se odráží na člověku a na jeho životě a co si o tom sám myslí a mně připadá že paralelou na disociaci, a mimochodem až velmi podezřele přesnou paralelou, je v umění Čtvrtá Stěna a efekt odcizení [alienation effect nebo distracting effect – myšlenka Bertoltha Brechta použít takové techniky, aby diváka odrazovaly od emocionálního zapojení do divadelního představení a připomínaly mu umělost divadla. Míra identifikace diváků s postavami a událostmi je tak kontrolována a mohou tak jasněji vnímat „skutečný“ svět odrážený v dramatu.[^20]] – a to je hodně ono!! A s tímto „meta“ aspektem prave taky dost dobře dokáží pracovat i videohry, jako například hra The Corridor [Thomas Mackinnon][^21] která vás vyzývá k tomu ji nehrát, a další meta hry který pronikaj do samotný podstaty a třeba vám vypínají počítač a jsou schválně navržený tak aby se hráč cejtil zmatenej překvapenej a znepokojenej tim co se děje

prostě.. je to iluze a fake, a používám to hlavně proto že „fake“ je taky hlavní téma příběhu (aby se dílo obrátilo velmi konceptuálně do sebe haha) a toto záludný protnutí ctvrteho rozmeru demo–story dělá asi třemi zpusoby: martin **konfrontuje čtenáře**, baví se s ním o jeho trablích, žádá ho o pomoc nebo ho naopak v panice nutí a prosí ho k tomu aby příběh zničil nebo nečetl. zatímco ostatní postavy jakoby čtenáře nevidí a žijí si ve svym svete odděleně- je to jako kdyby Martin dokázal vyskočit z jeviště ale ostatní si ani naivne nevšimnou obecenstva, nebo že na nějakém jevišti vůbec jsou. v tomto jsou pro mě hodně důležitou věcí taky **parametry knihy**: pojetí kapitol, názvy, číslování etc.... mám ráda NEDOKONČENOST, ta se mi v tom líbí,, když postavy něco chtějí říct, a potom to nedořeknou, nadpisy u nekterých záznamů jsou, ale spíš jen z toho důvodu že jsem si je tam napsala já pro orientaci a už tam zůstaly.. samotné číslování záznamů není logický, číslo technicky odpovídá tomu jak mám já seřazený části v textovým souboru, ale nijak se neodráží v samotným ději, je to spíš random číslo co dělá trošku iluzi, žeee: „toto je kapitola..“ „toto je kniha..“ „toto je nadpis...“. příběh nemá čísla stránek, a tyjo no, vlastně nemá ani stránky, záznamy jsou na dlouhých pásech [a další parametry kdyžtak můžu popsat až dál na příkladech který jsou specifický pro jednotlivý média] a dalším způsobem je, že se nektere casti knihy jsou **záměrně nečitelné**, rozpadají se, splývají do sebe.. a čtenář je záměrně zbaven možnosti chápat text jednoznačně a pohodlně

jazyk demonstračního příběhu

jazyk je super věc a to mě hrozně baví. asi zjišťovat to co s ním jde vůbec dělat.. a abych dosahla alespon malinko upřímnosti v tom jak příběh předávat jazykem, dělám dva způsoby: i když se ale hodně prolínají: že píšu prostě tak jak mluvím, a že psaní je hodně **intuitivní** a ne moc kontrolovaný, nezajímá mě jak co vypadá, člověk je nadšenej a musí zaznamenat strašně moc informací, s nutností napsat všechno okamžitě a je mi jedno jak, na tom prostě nezáleží, protože koho zajímají čárky a íčka když je postava na pokraji sebevraždy.. a když jste smutný a naštvaný nebo extrémně šťastný.... to je důležitější věc než úprava textu a byla by velká škoda kdyby to úprava předčila a to původní z toho se ztratilo

druhý způsob který mě baví ještě víc je ten, že si **redesignuju zoficiálněnou gramatiku**. věřím že jazyk je nástroj s velmi velmi dlouhymi dejinami a historickymi důvody jejího aktuálního stavu. A L E, jelikož jazyk je otevřený (možná, v nějaké podobě) téměř celému lidstvu, a je stále aktuální, a je stále aktualizovávaný každý den a každou vteřinu, pokaždé když se ho někdo naučí a doslova i když něco jen vysloví, nejde ho nikdy razantně zavřít a říct: tohle je správně a tohle je špatně.. mohla bych říct možná spíš.... tohle je oficiální a tohle je neoficiální.. ale ne správně a špatně. a, a že pokud mi jeho zoficiálnění nevyhovuje, vlastně, a to je skvělé zjistění... bych si to mohla upravit. protože když nepotřebuji dekorovat text velkými písmeny, uznávat střídání měkého a tvrdého iy podle genderu, a používat čárky podle čistě technické konstrukce vět ale spíš podle rytmu, věřím že se člověk může tato pravidla buďto odnaučit nebo je ignorovat, a nebo si je sám přenavrhnout podle toho, aby nejlépe odrážela jeho SUBJEKTIVNÍ vnímání a sdělení které chce předat, a po nějaké době docházím k tomu, že gramatická a stylistická správnost neexistuje, že jazyk je opensource kod ktery je jen krajnim člankem komunikace a baví mě sledovat prostory kde se tyhle pravidla modifikují.. a sama je na demo- story zkoumat, vymýšlet si slova a dělat si srandu, používat internetový slang a nářečí (i když se mi to samotné špatně posuzuje protože je to pro mě normální tak asi určitě nějaké nářečí mám). Podobně jako třeba burgessuv jazyk Nadsat, slang teenagerských kriminálníků.. AKORÁT mně se líbí zacházet ještě malinko dál a nevytvářet něco co má jako slangová mluva mladých vypadat, ale použít to co tak realne existuje, takže v příběhu je to co sama používám (Anthony Burgessovi bylo 45 let když byla kniha publikovaná cožžž se ale zároveň nemusí nutně vylučovat s tím že byl teenager nebo že mluvil jako patnáctiletý). z dnešního pohledu se tímto tématem zabývá například kniha because internet [Gretchen McCulloch][^22] která mluví o jazyku vyloženě v prostředí internetu

jak příběh píšu

demonstrační příběh píšu tak, že si sednu a začnu psát. Tento < – postup je nesmírně důležitý a v ideálním případě nesmí být upozadovany žádnou jinou motivací na to, abych dosáhla výše zmiňovaných cílů. přesný harmonogram a organizaci své psací práce nemám. píšu, když mě napadne něco napsat a dalo by se říct, že se snažím psát co nejvíce **automaticky**. Pro demonstrační příběh je důležité, že jeho části jsou velmi AKTUÁLNÍ. tudíž občas texty nedopisuju nebo needituju, pokud si to tedy situace zrovna nevyžádá nebo to není skoro až otázka života a smrti.... tento postup je teda (zřejmě) něco, cim se snažim uvolnit co nejvíc vnějšího tlaku ze sebe jako z „autora“ a dobrovolně se vzdávat možnosti, možná i nutnosti, text záměrně ovlivňovat. ovšem, vědomě používám taky i pár dalších rafinovanějších technik. další takový postup je pravým opakem - a ten, že se sama nechávám ovlivnit tím co v textu je. to znamená, že abych některé situace dokázala vystihnout velmi důvěryhodně, sama se do nich uvádím. možná podobně jako herecká metoda stanislavského. toto **psaní v různých situacích** je legrace a je to taky experiment na sobě jako na člověku – připodobňuju se k těm postavám a co ony zažívají. jako například: psaní unavených a vyčerpaných částí (píšu ve tři ráno), psaní energických částí (píšu po kofeinu), psaní velmi zmatených a disociačních částí (píšu tam kde je hodně lidí a cítím se nepříjěmně). a zkouším, jak se tyto okolnosti propisují do samotného textu. taky ráda **recykluju** to co už existuje.. to co jsem si třeba napsala sama pro sebe, budto jako poznamky a nápady, nebo v ramci vlastniho nejakeho terapeutickeho urovnavani myšlenek, a nikdy to neyblo přímo určené na čtení někomu jinému nebo jako součást příběhu. nebo si často píšu do poznámek drafty zpráv někomu které třeba ani nikdy nepošlu tak josu tady. podobná věc je i **remixování dalších lidí**. a to je zábava a je to zajímavý protože jakoby – ty slova jsou vždycky stejný, a úplně stejný slova může použít jak „autor bestsellerů“, tak cizinec na ulici, a já si měním kontext a remixuju je všechny dohromady. občas vezmu texty z jiných knih, texty nějaké hudby a udělám z ní že je to příběh, občas hudební texty postavy zpívají, někdy používám reálné věty co mi lidi řekli a vrtají mi hlavou, dali mi brouka do hlavy tak se ho zbavím tak že ho napíšu do příběhu a najednou už je to problém těch postav. některé záznamy nebo jejich části jsou reálnými chaty s lidmi které jsem vedla. ale podstatou tohoto je, že je to easter egg, že vy tu část můžete pochopit jenom tehdy když se vás týká, a proto vám to tady nemůžu říct hehe..

média/verze

velkým tématem pro mě je to, jak vůbec příběh předávat a v jakých formách a médiích by mohl fungovat. z předešle zmíněných důvodů nechci modelovat jeden statický výstup jako například v podobě oficiálně vydané knihy – baví mě se na příběhu věci učit a zkoušet, stále ho posouvat měnit a dopisovat, a trochu diy způsobem si tvořit „věc“ která je jenom moje. proto se mi často líbí ne-příliš-hmotné formy jako digitální soubory, web, blog, nahrávání hlasu, živá čtení... ̈ ̈ která jsou podle mě snadno přístupná pro mě jako pro pisatele i pro čtenáře, a taky velmi rychle modifikovatelná. Chtěla bych tedy ještě na závěr malinko přiblížit jakých médií jsem se počas tvorby zatím dotkla a popsat jejich vizuální a technologickou stránku:

demo-pure

je provizovní název pro demopříběh „jako takový“, v té nejpůvodnější formě, pro čistý digitální soubor celé věci. místo fromátu stránek vhodných spíš pro papírové knihy, píšu záznamy v dlouhých pásech bez přerušování. ty nenarušují flow textu jak při psaní ani čtení. Odsazení, bílé znaky, vynechaný prostor je součástí obsahu a důležitý pro jeho vyznění, například když lidé mlčí, čekají, nebo úplně prázdné záznamy kdy se zkrátka neděje NIC a to je tu zpřítomněno. a taky když píšete trochu automatickým transem a vypadnou vám konkrétní myšlenky, tak jen enterujete, mačkáte jednu klávesu nebo klikáte náhodně. Stejně tak jako prostrkání, tloušťka textu, tahu, řádkování, které mají zprostředkovávat to jak je konkrétní pasáž postavou formulovaná a jakou má dynamiku, podle toho jestli postavy třeba křičí, mluví pomalu, potichu, nesrozumitelně nebo se přibližují a vzdalují. fonty nejsou primarne vybrane na to aby se cetli prijemne nebo prehledne, jsou vybrane malinko tak aby byli zhruba rozeznatelne od sebe a aby meli víceméně rozeznatelnou kurzívu která je použítá když postavy mluví nahlas, normální řez je použitý když postavy myslí. Ale jinak fonty jsou vybrane tak aby odrazely hlasy postav, s nejakou barvou a a charakterem, . adam píše takhle protože je velmi lehkovaznej a otevrenej, martin mluvi takhle protože je takovej vic basic knizni a shy, a david mluvi takhle protože si mysli ze je sebevedomej a cool a hrozne speciální

problémem bylo to jak takový text vubec psát- po dlouhem patrani a vyzkumu mnoha editacnich a grafickych programu pro praci s textem jsem došla k tomu ze nic dokonaleho neexistuje a jestli chce clovek ve svem zivote jeste nekdy neco napsat a nevyvijet svuj vlastni program podle jeho predstav, musi udelat samozrejme a jednoznacne kompromis v nejakém svem pozadavku. mym pranim bylo vyuzivat technologii jako papír a tužku, byt vicemene svobodny v tom jak a kam a kde co napsat, ale digitalni technologie neni papir a tužka a jeji jednotky, zakony a pricipy podle me vytvaří trošku úplně jinou metafyzyku. a takže, ten kdo vytvoril system psani na pocitaci je ted už radikálně spoluautorem demo-story. pro svoje psaní nakonec volím adobe indesign , ale jeho interface a nastroje si od zakladu přizpůsobuji tak abych si ho přetvořila ve svůj vlastní customizovaný textový editor

demo-blog

je jako soukromá databáze „někoho“. tkaové úložiště martina, kam se čtenář dostane jakoby omylem a prochází něčími jakoby osobními až trochu tajnými zápisky. blog je kybertextem, ktery: „vyžaduje netriviální úsilí čtenáře“ (což znamená víc než bezmyšlenkovitě hýbat očima mezi slovama, obrátit stránku nebo scrollovat), kde je samotné medium, jeho práce s ním a dostávání se ke sdělení stejně důležité jako sdělení samotné- je to od sebe neoddělitelný. sam čtenář je teď spoluautorem právě svým podílem v ROZHODOVÁNÍ o organizaci textu a o zpusobu jeho čteni.[^23] demoblog pracuje jako SEZNAM: čtenář tu má v rukou řadu čísel jednotlivých záznamů se kterým pracuje ale předem nikdy neví co je uvnitř. má možnost se rozhodnout v jakém poradi příspěvky číst, a pripadne kolik. Je postaveny před proces, kdy: se sám musí rozhodnout, jaký odkaz chce vidět, potom ho musí otevřít, a poté až číst, a mezitím v něm může vznikat napětí nebo překvapení k čemu se může dostat mou platformou je bearblog, což je velmi sympatický a obdivuhodný projekt, stále rostoucí, podle jeho slov „A privacy-first, no-nonsense, super-fast blogging platform [^24]“ a s komunitou mně blízce smýšlejících lidí a zajímavých témat.

živá-čtení

behem meho studia jsem usporadala dve ziva cteni demonstačního příběhu, jedno jako součástí klauzurní prezentace, druhé pri mé stáži ve druhém atelieru. obe tyto cteni pro mě byli dost silnými zážitky a pokladam je za plnohodnotnou součást „SOUBORU TEXTU“ stejně jako ostatní více viditelné části. –> zatímco první čtení probíhalo velmi předpřipraveně a a lehce nervozně, kvůli (občas) náročné povaze textu, kvuli sposta součástem vycházejicich z internetového jazyka pro ktery neni tak moc typicka foneticka forma, mě to i nutí si text domyslet nebo upravovat za pochodu aby byl aspoň víceméne pro publikum srozumitelný. odpojuju se od nekterých částí nebo je přeskakuju protože se mi zdají trapné je vyslovit ve zvukove podobě, soucasti byla teda improvizace a zadrhávání se na tom kdy se snažíte vypořádat s překlepy a nesouvislostmi textu –> Druhé čtení proběhlo do nejaké míry hodně odlišně- zatímco jsem sedela na zemi, ostatní lidé sedeli nebo leželi okolo mně a poslouchali. části k přečtení si vybírám až pul hodiny před samotnou událostí ovšem potom se přerozhoduji a čtu až náhodné části na které narazím při scrolování souborem

demo-audio

tady jsem prozkoumávala možné audio verze příběhu a testovala různé formy práce s hlasem, ať už s hlasem svým během nahrávání na různorodá zařízení, inspirací lofi music nebo radio dramaty jsem pribeh namlouvala, pracovala s šumi,ozvěnami, s nahrávacími zařízeními a mikrofony různé kvality, voicechangery a různými softwary pro úpravu zvuku, tak nakonec i s hlasy čistě generovanými výsledkem byl malý program ve formě discord bota (discord je prostředí které znám a které do velké mír\y umožňuje přizpůsobení jeho prostoru například právě programováním botů a vytváření dalších funkcí pro komunikaci). tento program vám posílá nahrávky vycházející z originálních psaných záznamů. napovrchu se snaží za vší touto virtualitou co nejvíce napodobit reálného člověka a vytvořit dojem skutečné interaktivní komunikace kterou se s vámi hlavní postava má. ale díky jeho chybám v řeči způsobených překlepy v originálních textech a nedokonalostmi softwaru, vám neustále připomíná že je jeho hlas a profilový obrázek pouze plochou generovanou formou a vám dochází že to nic živého není, ještě v kontrastu s tím když mluví o tak moc intimních a velmi lidských tématech. nakonec ale spíš než audio, byla verze víc prototypem a experimentem s umělou identitou- falešným člověkem, která podporuje zmiňovaný alliteration effect. a to i tím že jsem zkousela jak vyprávět pomocí socialni nebo komunikacni sitě- napojit se na už existující a samostatně fungující část internetu a snazit se tvarit jako realny uzivatel.

demo-chat

dvě věci které se mi velmi líbí: myšlenka hyper/kybertextu + médium chatu, simulace a neexistující identity, kombinuju i v další vizi, prototypu interaktivního chatového simulátoru. stránka zachovává původní vizuální a textovou podobu záznamů, jednotlivé zprávy jsou převedenými pdf soubory do html a css formy. a zároveň programování mnohem lépe zpřístupňuje možnost nelinearity, a podporuje vlastní rozhodnutí o zobrazování příběhu a načítaný záznamů po interakci se čtenářem

REFLEXE a publikum a vnímání

souučástí celkového projektu je i vnímání čtenáři .zajímavé pro mě je to jak příběh funguje a co dělá s ostatními lidmi., počas mé práce příběh záměrně představuji a sdílím úplně různým lidem. Od osob kteří se pohybují v literatuře, kteří nějaké knihy vidali, moji spolužáci, designéři, umělci, kamarádi kteří snad žádnou knihu v životě nečetli nebo další náhodní lidi, lidi se kterými se tak moc neznám i který znám trošku víc. a zajímavé je to co mi potom o tom říkají a jak člověk text čte podle toho co to jemu samotnému připomíná nebo co za tím sám chce vidět. někteří si mysleli že je to román, někdo že to jsou malinké povídky a zprávy, někdo to bere jako vymyšlenou knihu a někdo jako můj osobní blog. A to je super. to byl můj plán. připadá mi že někteří nečtou ten hlavní obsah za tím a spíš říkají že bych měla zlepšit svou „dramaturgickou stránku projektu“ a udělat selekci textů a promazat je na to „důležitý“ a „vypovídající“, někdo říká že si nejsou jistí jak to číst protože se to čte špatně, někdo mi říká že to vytváří dost napětí je nedočkaví co otevře v dalším záznamu a že ho to zasahuje, že cejtí jak jsem to sama psala a nebo že mu to připomíná jeho vlastní zážitky. myslím ale že všechny možnosti čtení jsou správný a že jsem jednou i někdy řekla že i kdyby lidi ten příběh tak moc naštval nebo by se četl tak neprijemne že by ho fakt zahodili a už v životě žádnou knihu nepřečetli a místo toho žili přítomně a plně vědomě svůj vlastní život, byla by to úplně správná a úspěšná reakce a z toho bych měla radost..

konec

já to sama celé vnímám nejspíš tak, že mi příběh hodně pomohl, a baví mě ho psát, a myslím, že mám demonstrační příběh ráda

odkazy

[^1]: DUBUFFET, Jean. *Dusivá kultura*. Herrmann, 1998. ISBN 80-238-2543-7. [^2]: PATER, Ruben. Intro. In: *CAPS LOCK: How capitalism took hold of graphic design, and how to escape from it*. Valiz, 2021. s. 5–10. ISBN ISBN 978-94-92095-81-7. [^3]: FIŠEROVÁ, Lucia. [^4]: ibid. [^5]: BURGESS, Anthony. *Mechanický pomeranč*. Odeon, 2016. ISBN 978-80-207-1684-2. [^6]: PIANZOLA, F., REBORA, S. a LAUER, G. *Wattpad as a resource for literary studies. Quantitative and qualitative examples of the importance of digital social reading and readers' comments in the margins*. PloS one, 2020. 15(1). Dostupné z: doi.org/10.1371/journal.pone.0226708 [^7]: KEROUAC, Jack. *Big Sur*. Argo, 2020. ISBN 978-80-257-3315-8. [^8]: KEROUAC, Jack. *Dobrá bloncka*. Argo, 2019. ISBN 978-80-2572-923-6. [^9]: KEROUAC, Jack. *Podzemníci*. Mladá fronta, 1992. ISBN 80-204-0326-4. [^10]: BURROUGHS, William Seward. *Hebká mašinka*. Argo, 2019. ISBN 978-80-257-2767-6. [^11]: CAMUS, Albert. *Cizinec*. Garamond, 2005. ISBN 80-86379-94-9. [^12]: CAMUS, Albert. *Mýtus o Sysifovi*. Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0477-X. [^13]: DORRANCE, Tom. *Pravá jednota*. Harmony, 2015. ISBN 978-80-903484-6-2. [^14]: BOŘÁNEK, Václav. *Strašidlo zvané HORSEMANSHIP*. Harmony, 2020. ISBN 978-80-903484-7-9. [^15]: KEROUAC, Jack. *Big Sur*. Argo, 2020. ISBN 978-80-257-3315-8. [^16]: DESTIN, Jonathan. *Ten den jsem se rozhodl zemřít*. Ikar, 2015. ISBN 978-80-249-2556-1. [^17]: FELLUGA, Dino. *Introductory Guide to Critical Theory*. Online. 2011. Dostupné z: www.cla.purdue.edu/academic/english/theory/narratology/terms/fabula.html [cit. 2024-05-13]. [^18]: ibid. [^19]: CHALUPNÍČEK, Adam. *Depersonalizace.info* [online]. c2005–2008. [cit. 2024-04-25]. Dostupné z: www.depersonalizace.info [^20]: Alienation Effect. In: *Encyclopedia Britannica* [online]. 2020. [cit. 2024-04-25]. Dostupné z: www.britannica.com/art/alienation-effect [^21]: MACKINNON, Thomas. *The Corridor* [online]. 2020. Dostupné z: store.steampowered.com/app/1347030/THE_CORRIDOR/ [cit. 2024-04-25]. [^22]: MCCULLOCH, Gretchen. *Because Internet: Understanding the New Rules of Language*. Riverhead Books, 2019. ISBN 978-0735210936. [^23]: AARSETH, Espen. *Cybertext: Perspectives on Ergodic Literature.* The Johns Hopkins University Press, 1997. ISBN 0-8018-5578-0. [^24]: MARTINUS, Herman. *Bear Blog* [online]. Dostupné z: www.bearblog.dev [cit. 2024-05-13].

#amateurism #self-harming #talking-post