#1 jak neprokázat úctu ve světě bez úcty
Velká písmena jsou písmena, která jsou velká. Možná… Navrhuji teď postupovat od samého začátku. Budu chtít začít psát. Už v tomto momentu, než vůbec něco zaznanamenám, na sobě cítím žádost o pravidlo, že bych měl svou větu uvést velkým písmenem. Když nad tím teď přemýšlím, nezdá se mi celý tento problém jasný… Už samotná velikost mi nepřipadá jako příliš jednoznačný pojem.
velikost jako konstrukce
Začala se vyvíjet písma. Naše abeceda obsahuje konkrétně dva typy – verzálky (velká písmena) a minusky (malá písmena). Tato písma žila prý nejprve odděleně. Verzálky byly tesané do průčelí chrámů, aby vystihly římskou vznešenost, a skromnějšími minuskami se ručně psali knihy. Později se obě sady sjednotily a nyní je máme zafixované z hodin na základní škole, kdy jsme ve větách trénovali vhodný výběr jejich konstrukce.
římské kapitálky
unciála
velikost jako důležitost
Konstrukce zajisté souvisí s důležitostí znaku, nemusí se ale nutně prolínat. Naše dvě sady tedy vnímáme jako majestátní verzálky a běžné minusky (alespoň jsem se nesetkal s tím, že bychom jednotné písmo nebo jiné typy latinské abecedy používali). Může se ale stát, že máme v hlavě nápad, který neodpovídá ani jednomu z těchto dvou pólů. Zní to možná nepředstavitelně, ale alespoň s jedením příkladem se určitě všichni setkáváme.
Obecně používáme velké písmeno na počátku věty. Jednoho neznámého dne ale přišel někdo, kdo potřeboval ještě významnější znak k označení začátku kapitoly nebo celé knihy, a vznikla tak iniciála – ještě větší velké písmeno. Sama dostává občas výsostné postavení, možná jako písmeno všech písmen, dokud jí nejsou její výsady na obtíž a není jí vyčteno, že je moc přemrštěná a moc noblesní pro některé druhy textů. Další formu modifikace a kompromisu bychom mohli nalézt v kapitálkách, velkých písmenech psaných velikostí těch malých, nebo naopak v unicase fontech, které využívají některých minusek ve velikosti verzálek. Postupně zde začíná hrát další parametr, a to rozměr.
velikost jako rozměr
Rozměr, jako určité číslo určující výšku znaku, bychom shledali nejpřirozeněji nejspíše v typografii. S hierarchií písmen může výrazně zamávat. Pokud vedle sebe umístím verzálku velikosti otisku prstu a minusku vysokou jako dlaň, jaký poté budou mít význam v tomto konkrétním vztahu? Budou mít stále onen původní „konečný“ smysl, nebude tu mít verzálka trochu těžší práci se prosadit? Nesnažím se brát písmenům jejich privilegia. Pokouším se pouze svěřit, že se některá tvrzení mohou zdát poněkud troufalá, uvědomíme-li se opravdové vztahy mezi literami a nedržíme se pouze jejich prvotních definic.
konvenční a nekonvenční světy
Je asi pravý čas odvrátit se od imaginace o tvarech a rozměrech znaků. Bude teď podle mě lepší pokračovat ve víc reálném a běžném prostoru. Pokusme se tedy povolně připustit, že existují pouze verzálky a minusky a vraťme se tím výhradně k problematice jazyka. Podívejme se přímo na užívání velkých písmen v textu. Každý z nás má k jazyku jiný vztah, jiné zkušenosti a každý z nás ho používá trochu jiným způsobem. Většinou jsme ale všichni alespoň prvotně snažně vychováváni ve světle konvenčního světa.
Takový prostor nám předkládá formy textu na základě dohod. Konvenční světy jsou dobré. Dohody jsou dobré, protože oboustranná dohoda v komunikaci udržuje její systém funkční. Na druhé straně nám ale mohou i říkat, že jsme špatní nebo nedostateční, pokud se od dohod oddálíme. S takovým označením se člověk většinou nesetkává přímo, ale plíživě (a přesto velmi jasně) se skrývá ve známce na opraveném diktátu. Tato stránka tohoto světa se mi zdá přinejmenším spekulativní a podezřelá. Mluvím o případech, kdy může být člověk ponížen nebo odsouzen kvůli tomu, že dohodu vnímá jako zbytečně složitou, nedůležitou, pro jeho život až nepotřebnou. Myslím, že je třeba respektovat vědomá rozhodnutí, že si z jazykového systému někdo z nás vybere části menší a někdo části větší a složitější.
Konvenční svět je zde to, když mi klávesnice v telefonu sama přepíná mezi verzálkami a minuskami podle toho, jestli napíšu tečku. Takový konvenční systém nemusí napadnout, že tečka je nahodilý znak stejně jako všechny další písmové znaky, a zajisté ho nežádám o to, aby vytušil, že můžu chtít tečku použít ve významu jiném. Je samozřejmé, že konvence a běžná praxe mluví o tom, že tečka ve většině případů složí k nějakému ukončení – ať celé věty nebo například slova ve zkratce. Nekonvenční případ by mohl být, pokud bych chtěl napsat: . . . . . . . toto je mák . . . . . . . . . . . I když poslední tečka už není tečkou, protože jsem ji vyplnil významem máku, systém mi mohl samovolně nabídnout velké písmeno.
Všude kolem nás v gramatice vznikají i nekonvenční světy. Myslím, že tyto dvě strany spolu neválčí, jak by mohlo na první pohled svádět, ale doplňují se a vychází ze sebe navzájem. Nekonvenční zde neznamená ojedinělý a neobvyklý, ale spíše nezávislý nebo nenoremný. Jsou to zkrátka kouzelná prostředí, kde se konvence mění, a nikomu to nevadí. Jsou to nepsané dohody, které vznikly pod určitým tlakem nebo díky nedostatečnosti a malé pružnosti jazyka a jeho norem.
Chatování je, myslím, krásný nekonvenční svět, který nám řeší mnohem více témat nežli jen velká písmena. Co se ale týká kapitalizace, už v samém původu chatování, v sms zprávách okolo roku 2000, konvence zdivočely a začaly žít trochu vlastním životem. Z tohoto období vzniklo spoustu nápadů, jak uvádí například článek Jak psát česky rychlé SMS? z roku 2002. Nabízí nám způsoby, jak psát rychleji, efektivněji, a především jak se vyhnout vysoké ceně zprávy z důvodu zpoplatnění počtu znaků. Článek nám předkládá konkrétně tyto příklady, které jsou hezkou ukázkou nekonvenčního života: TAKHLElzeNAPSATcelkemSROZUMITELNEdocelaDOSTtextu AtakhleToTakyDocelaJde.
dekapitalizace
Milý pane Teige, vím, že probíhají i snahy o úplné zrušení velkých písmen. Vycházím například i z vaší eseje vyřadit velká písmena?, a přestože se o dekapitalizaci nesnažím, zdá se mi, že máme v něčem příbuzný pohled. Váš text teď s dovolením shrnu pouze do výsledku: “užívání minuskulí i majuskulí navzájem je plýtváním energie, trpělivosti, času i peněz. vyučování čtení a pravopisu ve škole bude úspěšnější, zahodíme-li velká písmena do starého železa.” Velká písmena jsme nezahodili. Je třeba podotknout, že dnešní doba se odlišila a že ne všechny vaše technologické argumenty mají platnost v dnešních časech. Nepotřebujeme vyrábět přehnaně drahé litery a složité psací stroje, na kterých se z důvodu namáhavé změny velikosti pomalu píše. Objevilo se u nás maximálně nepohodlné přepínání na malinké klávesnici mobilního telefonu. Pokud ale pátráme po důvodech zavedení velkých písmen a historických vztazích k nim, nalezneme názory, které nám pomohou situaci vykreslit: “malopis, jako rozumná reforma, pronikl nejprve všude tam, kde nebylo literární nebo typograficky dekorativní tradice.”
Celá vaše esej je napsaná malopisem a na konci žádáte čtenáře o názor na takový způsob psaní. Prý nebyl přijat s přílišnou radostí a i po letech se na něj pohlíželo rozporuplně, jak uvádí například článek O konstruktivismu v typografii z roku 2009: “je to dobrým dokladem toho, jak nepřehlednou a matoucí se sazba prostá verzálek může stát.“ Připouštím, že sám už mohu mít trochu zkreslený pohled, ale popravdě mi v eseji nic nepřehledného nepřipadá. Poukazuji na to ale především z toho důvodu, že se také jedná o nekonvenční svět, nyní však s tím rozdílem, že nevznikal pouze pod okolním tlakem, za jeho tvorbou se skrývalo i přesvědčení.
Chtěl bych se ještě svěřit s jednou věcí. Když jsem jednu dobu pobýval na univerzitě, poznal jsem pedagožku, která byla celá ztělesněním konvenčního světa. Z jejího tónu hlasu i pohledu jsem četl autoritu a výstrahy. Upozorňovala nás na to, abychom nepřemýšleli nad gramatickými kličkami, úpravami a podobnými nesmysly, protože taková témata byla už vyzdvihována dávno před námi, že například vy sám jste se o to už pokusil. Nemá tedy prý cenu nad tím trávit další čas, vracet se k tomu nebo to hloupě opakovat, zřejmě pro náš rádoby vychytralý styl. Moc nevím, co si o tom mám myslet. Vy víte, co si o tom myslet?
Přestože se psaní velkých písmen nezrušilo, dekapitalizace stále žije nejen v českém prostředí a také stále všechny uvrhá do nejistoty. Jak popisuje článek the surprising reasons we turn off autocaps and embrace the lowercase z roku 2019, toto téma nejenom staví autory proti sobě, ale stává se dokonce i poznávacím znakem internetových komunit. Vlny dekapitalizace se objevují v postech na sociálních sítích, v komunikaci, ve fanfikcích na publikačních platformách. Lidé se v diskuzích o tomto jevu nejdříve opírali o velmi subjektivní pocity a osobní preference – malopis se špatně čte, velká písmena jsou krásná. Na druhé straně – malopis se přirozeněji čte, velká písmena jsou rušivá. Věřím, že obě strany mají ve své hlavě pravdu. V momentě, kdy se způsob psaní na internetu stal rozpoznávacím prvkem dvou táborů, v diskuzích se začalo zacházet i do daleko osobnějších rovin zostuzujících sebe navzájem. První skupina vidí způsob malopisu jako lenost nebo (stejně jako zmíněná pedagožka) jako povrchní vyprázdněnou snahu působit zajímavě: “This is the fanfic writers' version of stupid shit in your teens.” Naopak malopisatelé svůj svět s vypnutou autokorekcí popisují jako intimní, svižný, podobný přirozené mluvě, nenucený a jednoduchý: "its all lowercase unless its a professional setting and i have to pretend to give a shit for a while…"
ilustrační obrázek z článku Real Writers Would Never Write Anything In All Small Letters z roku 2021
nekonvenční svět jako přesvědčení
Pokud by nám před dvaceti lety přišla textová zpráva: „AhojZvuTeNaMyNarozeniny“ a znali bychom naši vysokou cenu za jednu sms, asi bychom se nad formou textu nepozastavovali, bez povšimnutí bychom zpracovali pouze její obsah a na narozeniny bychom přišli. Teigeho malopis nebo komunikace internetové kultury jsou však prostory, kde se s upravenými normami pracuje záměrně. Takový text je poté upraven například podle záměru sdělení nebo podle názoru.
mocking Spongebob meme
V prvním případě se forma sama může stát nositelem obsahu. Jinak řečeno – nejde od obsahu oddělit bez toho, aby text ztratil zamýšlený význam. Takový přístup vidím například ve způsobu alternating caps, který se objevil na internetu prostřednictvím memu poprvé v roce 2017. Takový způsob využívá těžké čitelnosti, aby čtenáře jednoduše uvrhl do pozice hlupáka. Věřím, že autor by dokázal napsat stejně sarkastickou poznámku i s korektně definovanými pravidly, ale nerozhodl se pro ně.
Do naší formy můžeme promítnout ale i názor nebo způsob života. Jakmile si důvody a důsledky gramatických pravidel uvědomíme, máme možnost s nimi souhlasit nebo nesouhlasit. Když s nimi nesouzníme, můžeme je samozřejmě ignorovat a tím je přestat využívat. V případě, že je vypustit nelze, pokusíme se je odnaučit a tím v nich ledabyle chybujeme. Nesouhlas ovšem nemusí znamenat pouze zavržení norem. Je možnost si jazyk upravit tak, aby lépe odpovídal našemu pojetí světa. Nejsou to tedy už pravopisné chyby. Pokud Stefan George napsal báseň pouze malými písmeny, aby si byla všechna slova rovna, není to pravopisná chyba.
Je pravda, že nekonvenční přesvědčení jsou lépe přijímány právě v poezii než v ostatních případech. Pokud to napíšu s nadsázkou – kapitalizace v básních už nikoho nezajímá. Tím myslím to, že poezie už se nedá tak snadno lapit a připoutat jako ostatní druhy textů. V historii toto téma názorně otevíral lingvistickými experimenty například básník e. e. cummings. Velká písmena vynechával, využíval je nepravidelně nebo pro zdůraznění určitých slov a frází, jako například v básni may i feel said he publikované v roce 1935, jejíž poslední verš zní: “(you are Mine said she)”
Věřím tomu, že náš komunikační systém má otevřenou strukturu, že proces kódování do slov je dostupný nám všem. Myslím tedy, že jazyk je open-source. Pokud mám záměr strukturu upravit podle sebe, musím původním pravidlům a jejim důvodům nejprve trochu porozumět. Proč se tedy velká písmena vlastně používají? Pokusím se přiblížit pár příkladů, které přetrvávají dodnes, které jsem se sám učil a pravděpodobně se stále učí. Potom se rozhodneme, zda onen definitivní smysl opravdu existuje a jestli má stále opodstatnění.
počátek
Velké znaky mají prý dlouhou historii a jako gramatická pravidla se definovaly až po dlouhé době. Když se začalo se směšováním obou abeced poprvé, bylo to pouze z dekorativního účelu. Verzálky měly mít úkol podobný tomu, jaký má dnes iniciála – zvýrazňovala a zdobila některá slova v rukopise. Dnes píšeme velké písmeno na počátku každé věty nebo nadpisu. Musíme se ale připravit na to, že se může dostavit otázka: co vše vlastně může být věta, kde se přesně nacházejí její hranice? Pravidla by nás jistě navedla k tomu, že hranice věty je určena právě velkým písmenem na začátku a tečkou na konci. Pravidla se tedy točí v kruhu. Hranice věty neexistuje, samotné písmeno je zde hranice.
Tím pádem se můžu rozhodnout velké písmeno nenapsat, protože si myslím, že věty nikdy nekončí a nikde nezačínají. Ostatně, mohou být přece i situace, kdy naše vnímaní ani jazyk nejsou tak dovedné, aby takovou hranici určily. Zkuste přepsat výrok člověka, jehož mluva začíná někde v nevyřčených tichých slovech, plynule pokračuje v mumlavé šeptání a až teprve na konci ve srozumitelnou řeč.
úcta
Kromě zvýraznění počátků vět nebo nadpisů se později uznalo, že by si zdůraznění zasloužily i náboženské a vůdcovské tituly. Ze strany autorů se jednalo o poníženou úctu a respekt. Ze stejného důvodu dnes používáme Tvůj a Váš v oficiálních komunikacích. Co se ale má stát v případě, kdy žádnou úctu nechováme? Když bychom nejraději napsali i jméno našeho nepřítele malým písmenem, když chováme takovou neúctu k sobě, že bychom své jméno odmítli psát velké. Nebo naopak – když jsme se svým kamarádem tak drazí přátelé, že si jeho jméno dovolujeme psát malé.
Jeden názorný příklad mi leží v hlavě už od dětství. Jeho podstata je totiž velmi jasná a jednoduchá. Slovo bůh nebo Bůh. Toť otázka. Toto je zároveň opravdu silný příklad, neboť jeho význam může být velmi intenzivní (bez ohledu na to, jaké písmeno použijeme), protože odráží postoj celého našeho života. Zároveň, pokud se teď na chvíli vrátím k tématu o tvarech písmen, poznávám zde tu neúprosnou definitivnost znaku. Nejdřív si to neuvědomujeme, ale po hlubším přezkoumání jsme jednoznačně zahnáni do kouta. Definitivními konstrukcemi písmen jsme nuceni se přiklonit na jednu nebo druhou stranu, přidáváme se do jednoho tábora nebo do druhého, nejsou žádné kompromisy. Už z tohoto principu nelze k bohu v psaném textu zaujmout neutrální nebo váhavý vztah, jsme buďto odkloněni nebo přikloněni. Tuto rozdílnost můžeme alespoň částečně setřít, pokud budeme Boha a boha ve stejném významu střídat, nebo pokud budeme užívat v celém textu pouze velká nebo pouze malá písmena.
Sám ani teď nevím, jak přesně je označení Boha oficiálně popsáno. Když jsem se na to jako dítě ptal své učitelky, bylo mi řečeno právě to, že velké písmeno závisí na úctě a víře. Od té doby si to tak i myslím a také to tak používám. Postupně ale zjišťuji, že se toto pravidlo možná změnilo, možná v tom ani oficiálně není jasno, možná si tehdejší vysvětlení špatně interpretuji nebo si ho moje mysl postupem času upravila. Dnes totiž většinou nacházím jiné pravidlo, a to, že Bůh je v monoteistickém náboženství a bohové jsou v náboženství polyteistických. To se ale už dostáváme do odlišné roviny, a to do roviny konkrétnosti a obecnosti.
obecnost a konkrétnost
Postupem času se začala velkým písmenem označovat všechna vlastní jména a s vidinou větší srozumitelnosti i geografická místa. Pod pozdějším vlivem byrokratizace a institucionalizace se za vlastní jména začaly považovat i názvy podniků, úřadů, škol nebo politických stran. Ve všech případech jde o podobný princip – popis vlastního jako individuálního a konkrétního. Skutečně má dnes rozdílný význam, když napíšeme český les (obecně) a Český les (konkrétně). Naše lidská jména se také vždy váží ke konkrétnímu jedinci a značí tím jeho individualitu. Tento princip odmítala například autorka bell hooks a svůj pseudonym začala psát malými písmeny, aby potlačila svůj individualismus a přiklonila se k myšlenkám kolektivismu.
Mezi vlastními jmény a úctou můžeme vypozorovat jeden rozkol. Napadá mě příklad ohledně komerčních značek. Přirozeně vnímáme, že respekt přichází společně s velkým písmenem – pro vyjádření disrespektu použijeme tedy písmeno malé. V tomto případě však může nastat i zvrat, kdy značce přináší malé písmeno naopak poctu a hodnotu. Jedná se o situace, kdy název ve veřejnosti zevšední natolik, že se stane součástí běžného života a zobecní se.
S podobnými argumenty pracují i lidé, kteří přemýšlí nad etikou crackování softwaru. Je pravda, že pokud by se třeba Adobe Photoshop pomocí crackování nerozšířil do běžné společnosti, neříkalo by se dnes upravování fotografií photoshop, i když editace fotografie mohla proběhnout v úplně jiném programu. Místo peněžní hodnoty se zde objevuje hodnota silného významu ve společnosti. Obloukem obejdu otázky legality, mravností a nechci ani hádat, jaká z těchto hodnot může být větší. Já teď přemýšlím pouze nad jazykem a docházím k tomu, že globálně zobecněný název s malým písmenem může v některých případech v textu mít mnohem větší význam než písmeno velké. Ne každý umí vytvořit zobecněné slovo. To se právě musí vytvořit samo.
pirátství
V této paralele je jeden velmi zásadní rozdíl. Český jazyk nemá nikdo ve svém vlastnictví a nemá jednotného autora. Samozřejmě existují jazykovědci a myslitelé, kteří ho významným způsobem přímo změnili nebo značně přispěli k jeho růstu určitým směrem. Jeho vývoj ale máme na svědomí my všichni za velmi dlouhou dobu a jeho důvodné překódování je přirozené. S novou myslí přichází nová sestava jazyka.
Pirátění open-source jazyka zde tedy trochu ztrácí svou pointu. Myslím, že je to spíš veslování v malinkém člunu, nebo dokonce obyčejné plavání. Člověk sám je tak malý, že toho nezmůže příliš, sám zřejmě nikdy nedokáže dobýt velkou loď vlastníma holýma rukama a vykrást nebo rozbít například celý gramatický základ. Může si ale tak hezky plout sám a nepatrnými vlnkami okolo sebe rozdmýchávat jazykové nuance a malinkaté modifikace, a další plavec rozdmýchává další a další, až třeba vznikne jedno nové slovo nebo se vánoce začnou psát s velkým V. A takto lidé možná plují, asi nevědomky. Je pravda, že největší loď v moři může všechna rozhodnutí dobře sledovat, zkoumat a vzniklé konvence korigovat, ale nikdy nad nimi nebude mít absolutní moc. Jazyk tedy nemůže patřit ani žádným ústavům a univerzitám. Myslím, že vše mají na starost hlavně plavci. A takto (popsáno přemrštěně poeticky) jsou propojeny všechny kapky slov, potůčky slangů, jezírka nářečí, moře jazyků a oceány jazykových rodin. To byl malý děj na konec.
(snad brzy) pokračovat ve čtení –> 🧊