#0 co psaní znamená
Text nikdy není to, co bych chtěl říct. Myslím, že to, co bych chtěl říct, je pouze v mé hlavě. Text je ve skutečnosti pouze soustava náhodných znaků nebo zvuků, které mohou můj vnitřní prostor zprostředkovávat tam ven. Tento proces mě doprovází podstatnou část mého života. Nejprve jsem se učil, jak takovou šifru rozkódovat od někoho jiného, a potom, jak sám zakódovat vlastní myšlenky. Připadá mi, že text nikdy není a ani nebude schopen plnit svou práci stoprocentně, že je to vlastně docela ledabylý nástroj. I tak se ale stále pokouším o to, aby můj vnitřek odrážel co nejlépe.
Teprve teď přemýšlím nad tím, co si pod psaním vlastně představit. V této chvíli není ani tak důležitá definice této činnosti nebo jak vypadá na povrchu – jak prsty pohybují s tužkou nebo jak se hýbají na klávesnici. Záhadnější je teď to, co obsahuje „vnitřek“ – co tyto prsty ovlivňuje. Myslím, že vnitřek psaní jsou důvody a způsoby co, jak a proč psát. Psaní je v tomto ohledu zkrátka nepřetržité rozhodování.
Všichni žijeme naráz ve dvou světech. Na jedné straně máme konvenční gramatický svět, který je popsán v učebnicích a příručkách a ke kterému jsme naučeni vzhlížet. Zde je o sestavě textu rozhodováno za nás. Druhý svět, nekonvenční, je ten, kde sami smíme rozhodovat o svém chování, kde se normy mohou intuitivně rozpadat nebo důvodně měnit. Tento nekonvenční svět je překódovaný.
intuitivně překódovaný svět
Dokážu si představit člověka, který sedí u klávesnice a vášnivě píše. Cokoli zaznamenává, má pro něj nesmírnou výpovědní hodnotu. Ťuká do klávesnice tak rychle, že si jeho hlava dovolila zapomenout na jakákoli očekávání, jeho prsty si dovolily vynechat přebytečné klávesy, možná se už rozpadla i diakritika. Důvody pro střídání měkkého i a tvrdého y jsou pošetilé a velká písmena mají své místo, jsou-li některá slova velmi silná. Interpunkce se někdy neobjevuje, protože zdržuje, vyskytuje se pouze tehdy, má-li nenahraditelný význam, nebo se objevuje naopak nadměrně, pokud je výsledkem autorovy ztracené mysli. Do textu se mohou nedopatřením zamíchat i znaky jako ¨/§`”_)¨, jejichž význam zde není žádný, ale svědčí o neklidných nebo netrpělivých rukou. Pokud bychom našemu pisateli dali do rukou místo klávesnice tužku a papír a navíc bychom mu zavázali oči, dovedl by se osvobodit i od řádků a jednotného tvaru znaků.
Takové psaní se mi zdá intuitivní v tom smyslu, že se nepotřebuje opírat o racionální základ a vynechává postradatelné předem dané standardy. Jeho podstatou je spíše cítění a aktuálnost. Intuitivnímu světu nejde o to gramatiku změnit, pouze si zvolil možnost nerozhodovat a ignorovat ve prospěch lehkosti. Autor si uvědomil, že smí psát. Cokoli a jakkoli a dokonce i tak, že je celé jeho sdělení nerozšifrovatelné, pokud si bude přát. Možná píše těžko vyslovitelné věci, a aby si proces ulehčil, sděluje důležitou informaci tím nejsnazším způsobem. Kdyby nebyl tak vášnivý, možná by si všiml, že píše chybně nebo nedostatečně, možná by v jiném rozpoložení prsty dopadly na jiné klávesy a jeho text by vypadal jinak, ale to v jeho momentě není důležité.
Mám často pocit, že jsem spousty směry žádán o to, abych svou lehkost opustil z důvodu vhodnosti, přijatelnosti a účelnosti textu. Přesto je podle mě hlavní část našeho textového života intuitivním světem. Samotná slova se rodí v mysli intuitivně ještě před tím, než se zhmotní. Naše mluva může být z velké části intuitivní, pokud se z ní nestane trénovaný přednes. Chat je také rozsáhlým intuitivním prostorem – když například napíšu svému sourozenci zprávu: „wtf ty odjizdis kdy nebo proc kam jedes????“, to je intuitivní část mého textového světa. Svým procesem sem ze značné části přispívá automatické psaní, které se snaží přeskočit rozhodující místo v naší hlavě a tím myšlenky vyslat z vnitřku přímo ven na svobodu.
Jako malé děti nás jednou učitelé vzali na jakousi přednášku v knihovně. Vzpomínám si na to, jak se přednášející rozčilovala nad tím, jak „dnešní mladá generace“ píše. Popisovala například způsob, kdy tehdejší děti začínaly využívat v online komunikaci nadměrně emojis. Její pobouření spočívalo v tom, že se emoji nejen v psaném textu objevuje, ale dokonce nahrazuje interpunkci, nedejbože jednotlivá slova. Přála si, aby se gramatika naopak rozvíjela a pilovala, aby se účastníci chatu v pravopise svévolně učili, a udivovala se nad tím, proč tomu tak není.
Prvně jsem se cítil vinen za to, v jaké době žiju, a myslel jsem si, že nic intuitivního nikdy napsat nesmím. Uznávám, že by se prvně skutečně mohlo zdát, že byla tato situace střetem starého a nového světa. Teď mám ale takový názor, že zde o čas až tolik nejde. Při detailnějším pohledu totiž můžeme zjistit, že v českém prostředí podobné principy shrnul a jasně formuloval například už Karel Teige v roce 1930: “od dob kubismu a futurismu, od marinettiho 'typografické revoluce' a apollinairových 'calligramů' užívají moderní básnící, apollinairova škola, dadaisté i poetisté, velkých či malých písmen bez ohledu na konvenční pravopisné recepty, nýbrž toliko podle výrazových vlastností jednotlivých písmen…” Potom, když jsem si představil celý dlouhý vývoj jazyka, jsem si uvědomil, že se žádná pravidla nedefinovala sama automaticky. Pravidlo vytváříme až v momentě, kdy se ho naučíme. Podobně může fungovat i rozvíjení člověka, který ve svém útlém dětství gramatické definice nezná a přesto mluví. Říkám si, jestli intuitivní psaní neznamená naopak vracet se k základu a k původním otázkám jako: “co je ve skutečnosti slovo, co je věta, co je text?” Každopádně si o svém podivném příběhu v knihovně dnes myslím to, že šlo pouze o střet dvou různě koncipovaných světů, které tu byly vždy. Nic víc.
důvodně překódovaný svět
Existují i situace, kdy si člověk uvědomuje normy naopak až příliš dobře. Pokud se vrátím k myšlence, že lidský jazyk odráží také pohled na svět v lidských očích a že u každého z nás by měl být tento pohled jedinečný, dalo by se poté společně s tím tvrdit, že nelze vytvořit ani jedna absolutně univerzální gramatika. Dovedu si představit, že pokud se někdo cítí nesvůj, protože s pravopisem nesouzní nebo ho nemůže dodržet, vezme osud do svých rukou a rozhodne se ho z vlastních podložených důvodů překódovat.
Zároveň chci ještě podotknout, že tyto světy v mých očích nelze jen tak jednoznačně pojmenovat, že se vzájemně prolínají a je těžké je přesně ohraničit. Je to ale snad alespoň nástin toho, jak se mi to teď jeví. Rád bych své myšlenky ještě rozvinul a především se podíval na to, jak to konkrétně vypadá v důvodně překódovaném světě. Vezmu tedy některé gramatické jevy a pokusím se ukázat, jak to všechno myslím.